za poslední tři noci


v lednu toho jako obvykle moc nenaspím. je jedna hodina čtyřicet dvě minuty po půlnoci, oči mám pořád zavřené, ve vzduchu je slabounce cítit sůl. je o něco dřív než včera, kolem jen černošedé obrysy čekající na nové vybarvení. venku jsou slyšet ozvěny různých typů podpatků, vevnitř něco pokulhávajícího a jeden nepravidelný dech. když se zhasne světlo, všechny zvuky zesílí, správné se míchá s nesprávným a přetrvává ve stínech v rozích místnosti. pořád mám husí kůži, skoro neslézá.

otočit na špičkách, nezapomeň, kdo jsi. musíš běžet co nejrychleji, abys zůstala na jednom místě.

posadím se na posteli a dělám rámus, abych zaplašila ticho. je obtížné nedýchat, když lapáte po dechu, získat odstup, polomlčet ve známé souhře tichých letmých dotyků, vydržet dostatečně dlouho. důvěrnosti, rytmus, rýmy a vnitřní monology. všechny věci, které ještě udělám špatně. teď, teď a teď. jako pod mikroskopem. zpohlavkovat! (což se mě celkem pochopitelně dotklo). kam tenhle svět spěje, když už si člověk ani na vlastní blog nesmí napsat, co chce, aniž by ho kdejaký anonym nezačal psychoanalyzovat. vyneste rozsudek, hop!

vězím uprostřed hypotéz. je tohle život, který jsem měla žít? nebo si tenhle život vysnil někdo jiný a já mu ho ukradla? realita občas bývá i jiná, než se plánovalo. neposlouchá, ne, kdepak. slova jsou náladová. dobro je potichu, zlo je slyšet. jak nevíš, kudy zpátky, zpanikaříš. usmíváš se, jíš, piješ čaj. všechno je v pořádku / všechno je v pořádku. zase stříkám po pokoji šeříkovou vůni z flakónku od pražské tetičky, jen v jiném bytě, v jiném městě. vzduch venku voní hlínou a deštěm, mraky jsou hebké jako vlna. dřív nebo později se člověk musí začít smát.

pohybuju se jen na jedno nadechnutí. našlapuju jen na tenhle okamžik. venku jsou ještě zčernalé chodníky a silnice. daleko důležitější jsou ty speciální okamžiky,  mo(nu)mentální pocity, ponocování. souvislosti. naprostá intimita. rozmazlilo mě to, dělám všechno půvabně, přirozeně jako když se kočka protahuje. jen trochu zmateně. koukám na něho s bradou v dlani, opravdu vypadá jako člověk, který čte básně. žiju jako kdyby žádný další den s ním už nemusel být / žije jako kdyby náš poslední společný den byl v nedohlednu.

jsou dvě hodiny padesát tři minut po půlnoci. kdo jsem teď, to ani nevím, vím jen, kdo jsem byla, když jsem ráno vstávala, ale od té doby jsem se jistě několikrát proměnila. držím pohromadě. peřina mi zase sežrala ponožky. vy spíte a já se děsím. do rána jsem schopná uvěřit až šesti nemožnostem.


 

Blogger news

Blogroll

About