jak se chránit před bouřkou


"dneska ti nazuju mraky," slyším říkat t. v tu poslední chvilku před probuzením a usměju se tomu. budu chodit v botách měkkých a hebkých jak kočičí bříška. to je přeci den jako stvořený pro dobrodružství! kouře vlajou od komínů na bok, hudba hraje vespod smutná, a když vylezu ze sprchy, v bytě to voní jako kdyby mi k snídani servírovali jahodové knedlíky zasypané tvarohem. zřejmě jsem strašně odvážná! lusknu na ně a jestli se neozvou, bude to jejich ostuda.

všichni jsme ve stínu a jdeme za sluncem. a ty, máš chuť a dost představivosti k improvizaci? ztratím se a nikdo mě nenajde. jenže -- doma se přece není čeho bát. potácím mezi jistotami a pochybnostmi, sedím a něco si pro sebe brblám. zachovávám aktuální stav, hledám výchozí bod. něco, čemu bych měla/mohla bezpodmínečně věřit. znuděně a samolibě si zívám sama nad sebou. poslední dobou si připadám povrchní, nepřemýšlím až do opravdové hloubky. jsem posedlá potřebou být nezávislá a nemůžu přestat. jsem na to hrdá a přitom panikařím.

po večerech zamrzám, jinovatím. usínám s otevřenýma očima, vláčním, měkne mi ruka a vypadává z ní hrnek plný zeleného čaje. vzbudí mě, až když t. vykřikne, co to pálí. na gauči tmavý flek a v něm slon a lev a žirafa a další zvířata. nepamatuju si, jak jsem hrneček pustila a proč. zapomínám, že koukám do stěny, zatímco mi t. vypravuje. oči zaseknuté na žíhaném tulipánu. asi bych měla být překvapená, ale nejsem a vůbec mi to nepřijde divné. ospalost, zamlčenost, mléčnost. a podivné světlo. teď, teď a teď. vy spíte? komu se to tedy zdálo?

daleko důležitější jsou ty speciální okamžiky, kupříkladu ranní rituály: t. zamáčkne budík (můj-jeho-můj-jeho-můj, neb jsem se půl roce úspěšně naučila ignorovat zvuk jakéhokoli budíku). chvíli se hádáme, jestli ještě budu spát (t.) anebo nebudu (já). vytahuji žaluzie (nejdřív ty vpravo nahoře, pak ty vlevo nahoře, nakonec ty vpravo dole), otírám orosené rámy oken (nejdřív ty vpravo nahoře, pak ty vpravo dole, nakonec ty vlevo nahoře). následuje káva a čaj. věci začínají plynout. získávám odstup, musím vydržet dostatečně dlouho a přestat trpět pocitem, že právě zmeškávám něco důležitého. zjistit, jestli je to možné. celý den mi pak požírá taková pomalá smyslnost, které nemohu odolat.

trudomyslnost nebo též trudnomyslnost je stav psychického rozpoložení, vyznačující se chmurnými představami a tendencí obracet to zpátky domů, především do prahy. ottova necyklopedie ji chybně zaměňuje s melancholií.

zase jednou psát až do svítání, pro to ticho, pro to třepotání pod hrudní kostí a slabou bolest v zádech. to je dobrý nápad, myslím. noc, na kterou jsem už delší dobu čekala. jde to dobře (až z toho mám strach). pokoj voní po moučkovém cukru. Když zavřu oči a budu se moc snažit, možná se probudím uprostřed tvého snu. hepčík! a já se prosím těšobojím.

 

Blogger news

Blogroll

About