divočení



stejné místo jako včera, jiná obloha. odpoledne usnu ve spodní části postele, kde svítí a hřeje na prsty u nohou, ruce pohozené na polštáři vedle hlavy, z každé strany jedna. fotka vložená mezi stránky padesát a padesát jedna v egbérii a olténii přivolá do snů bouři. sice malou, ale drsnou jako šmirglpapír. komplet promočená jak po pádu do rybníku skáču ode zdi ke zdi, protože stát na jedné noze už skoro měsíc je docela namáhavé.

probouzím se do posledních tónů they get on slowly od boduf songs. v otevřených oknech tleskají listy o sebe, po pokoji mi létají dva bělásci a ze zahrady je slyšet slovenština a příjemný holčičí smích. čas tu nehraje žádnou roli, jen setrvává a zároveň se v tom samém okamžiku ztrácí po hodinách. mohla bych se schovat a počítat do nekonečna, nikdo by mě nenašel. a nebe nemá dno je o trochu stravitelnější s ludovicem einaudim (a jemu zase kniha odmazává chvílemi až kýčovitou romantičnost).


"o tom, jak věci jsou, toho stejně moc nevím, jediný rozdíl je, že už mi to nevrtá hlavou. nevadí mi, že nemám páru o fungování světa; naopak mě začalo bavit žít bezdůvodně, jen tak. ze srandy, pro samotný rajc, co všechno se dá vyzkoušet." (androniková)



0 komentářů:

Okomentovat

 

Blogger news

Blogroll

About