jak končí léto



už zase mám horní oční víčka. obří. ráno si zavážu oči županem, ruce si samy najdou paži k obejmutí a stejně nedospím. tak čekám až něco půjde. v hrudníku černá díra vypálená bolestí, smutkem a strachem. po pár dnech šokové anestezie je tu žíravina přítomnost s plnou vahou reality. vybrečím si rybníček mezi prsama na každým triku. na takovou bolest tě nic nepřipraví, převrátí tě to naruby.

pátek předtím. každý krok mě bolí v hlavě. ubulená ťukám do mobilu: "právě jsem sama sebe vyhodila z bytu. takže jdu zpátky. a jak se sebedestruuješ ty?" ne. ne. takhle to nedopadne. žádnej sebedrás, co je nám podobnej, napíšu jí pak. napíšu jí, že to dopadlo dobře. protože to dopadne dobře.

průšvihy jdou v ozvěnách. v pondělí ráno mě to vzbudí. "o.? mám hrozně blbej pocit, napiš mi, že jsi v pořádku." nic. píšu tomu a té a nic. panikařím, všichni jsou zticha. dlaněma se snažím vmačkávat slzy zpátky do očí, protože to přece není pravda. a odpoledne mě to sejme: "i'm very sorry, anouk, o. committed suicide sometime yesterday afternoon." na takovou bolest se nepřipravíš, převrátí tě to naruby, smaže všechna zastaralá stereotypní nastavení, tak tápeš, protože novej návod sis ještě nenapsala. "ája včera skočila pod vlak." 

venku je teprv rozmazané světlo.



1 komentářů:

 

Blogger news

Blogroll

About