jak se vrátit domů /vybrané kapitoly/ - I.



kladivova, brno, červen 2014 

pátek třináctého a ještě k tomu úplněk. nebe je nízko a vzduch hutný jako by se někde chystala bouřka. na kraji dne, na zahradní oslavě narozenin se najednou zvednu a jdu. ačkoli je to málo pravděpodobné, s těmito věcmi to mám vždycky takhle. jistou logiku to má, po mamince. náhoda je jev, jehož výskyt neumíme vysvětlit. jdu tam a nevím proč. jdu tam, aniž bych věděla, co se tam hraje, nikoho tam neznám a stejně tam musím. tak jdu. potichu na sebe řvu a jdu.

venku se pomalu stmívá, uvnitř padá noc od stropu rychleji. asi třicet lidí polévá tma od hlav, sem tam paprsek barvy, sem tam na mě měkce dolehne horkost, kterou jsou kolemjdoucí obalení. normálně bych vycouvala, ale něco mě tam drží. sedím sama ve tmě, bezvýznamně mlčím a promýšlím to. na gauči v lotosovém květu, v jedné ruce skleničku vína, druhou položenou na koleni otevřenou dlaní ke stropu. zvednu oči na jeho první úsměv. červeň se mi během jediného pohledu naleje do tváří, nedá se to zastavit.

ta akrobacie! viset na rtech. někdy je všechno jednoduše krásné. je setkání s ním dílem kolektivní synchronicity anebo jen staromódního štěstí? a má to smysl? když to nemůžu vyloučit, vyhodím aspoň strachy spojené s láskou. musím se nechat jít, abych se uvolnila. prozatím je toho relativně málo, čeho bych se mohla bát. "i couldn't stop looking at you tonight.“


obchodná, bratislava, červen 2014 

sněhově bílé povlečení na posteli. to vnímám nejostřeji. hostel, ráno. já, sama, nahá, vláčná z příliš krátkého spánku. tělo mám ještě trochu chladné a měkké po sprše, sedím v tom sněhově bílém povlečení a píšu deník. počasí venku je vyvážené, lážoplážové a voní nafukovacíma míčema. ještě na pár hodin mám zaplacený tenhle okamžik uvnitř malého pokoje; tenhle výhled z okna na dlažbu dvorku a stěnu porostlou břečťanem; tuhle chvíli, kdy se mi trochu zadrhne ruka, jak mi podél páteře projíždí kapka z mokrých vlasů; tenhle pocit, jako by mi mělo puknout srdce.

předchozí dopoledne jdu horkými ulicemi k centru, dýchám do každého kroku a dávám mu vlastní číslo, vlastní smysl, abych se přestala soustředit na narůstající strach ve mně. stopuju trasu po textovkách, než mi objetím zatlačí smích do žeber. živá socha dvou lidí, kteří se vidí podruhé v životě a ještě nikdy na sebe nepromluvili nahlas.

celé odpoledne se ztrácíme v ulicích starého mesta, co chvíli si zakrývám obličej. dlouho sedíme na laviččce u katedrály svatého martina opření o sebe zády. pak už musíme jít. sedím na barovém stole, bosýma nohama kopu ve vzduchu a upíjím mu hruškový džus přímo z krabice. trochu píšu, periferně vnímám přípravu tónů kolem a hraju si na tlumočnici se zvukařem. večeře a nepatrné doteky, hlava opřená o rameno. dovedu si představit, jak za svítání pojedu dál, do slovinska a chorvatska. byla o tom byla řeč. jenže to bych nebyla já. minuty, co zbývají do půlnoci, zůstanou na ocet. ty bolesti, které souvisí s láskou: aby loučení o dva týdny později bylo ještě horší než už je teď?

kdo je tady víc než ty. kdo je tady víc než já. ambivalence. tehdy se tak bojím chvíle, kdy budu muset otevřít pusu: i wish i could, but i don't want to. je proč ztratit řeč. jsem mistryně v uhýbání. tohle nám nevyjde, ani kdybychom to vydali samizdatem. vedlejší uličky jsou zablokované, opřu se zády o stěnu a pozoruju, jak motá šňůry. musím ven, musím vidět nebe, abych zase cítila pevno pod nohama. všechno se děje, když jsme připravení – nejsem. "well goodnight for now dear." pak hodně měsíců žiju bez řádu.


kladivova, brno, červenec 2014


"haha of course i want the same silly – just a matter of logistics because, well, we live on different continents." nemůže si láska políbit prdel? žádné unisono. zůstaneme bez ovací, příliš slabý potlesk. škrtnout a jít dál. udělat čáru. no jo, ale já neposlouchám očima. přikryju to všechno peřinou, tam to nebude tak opravdický. zastanuju v povlaku jako když jsem byla malá.

číst z bílých zdí je jako poslouchat hudbu. první červencové předráno, každou chvíli se úplně změní světlo. z postele pohledem přes střešní šikminu je svět vypouklý jak čočka nebo nakloněný hlubší talíř. nemůžu najít víčka – neklapne to, neusnu, nemám si čím zakrýt oči. ospalost se přehoupne do chvíle, kdy už spát nepůjde. tak aspoň nezaspím.

v půl šesté venku řvou ptáci jako by bylo jimi všechno poseté, jako kdyby neexistoval jiný zvuk než oni. minutu od minuty, hodinu od hodiny se ztišují a postupně odlétají. kolik rán takhle vyřvávali? ve zbytku bytu se právě láme chvíle, kdy se stane z prázdna plno a z ticha hluk. je slyšet vrzání podlahy, mlýnek na kafe, pak klapnutí dveří. jde to pomalu. to bude m. HA ha. koušu se do rtů, smíchy si je teď nepotrhám. štěstí je jenom stav mysli. odteď si budu dělat obavy vždycky jen o jednu věc. „nuž, niekedy je najkrajšou cestou ako zachovať lásku – nedotýkať sa jej."

0 komentářů:

Okomentovat

 

Blogger news

Blogroll

About